Základy taneční teorie položili v 15. století taneční mistři takzvané lombardské školy.
V bohaté, prosperující a muzikální Itálii se v období quattrocenta tanec stává uměním a těm, kteří se mu věnují, se dostává všeobecné úcty. Italští taneční mistři, Domenico da Piacenza, Guglielmo Ebreo a Antonio Cornazano tehdy sepsali své první traktáty, v nichž formulovali zásady správného provedení tance a zapsali své vlastní tance - balli. Významem se k nim může řadit luxusně provedený bruselský rukopis, který vznikl na konci 15. století a pojednává o tancích typu basse dances; jeho autor ovšem není znám.
V 16. století se díky vynálezu knihtisku výrazně zvýšil počet tanečních sbírek i dalších děl, v nichž je tanec zmiňován. Nad správným stylem tance se (občas a spíše stručně) zamýšlí např. Baldassare Castiglione ve slavné knize Dvořan (Il Cortigiano), kniha vyšla i v českém překladu. Mnohem více se o tanci samozřejmě dočteme ve sbírkách tanečních mistrů.
Italové udávali směr vývoje tance i v 16. století. Přišli s novým tanečním stylem a novými tanci, stejně jako v 15. století kladli důraz i na správné společenské chování. K nejvýznamnějším teoretikům 16. století patřili v Itálii Cesare Negri a Fabritio Caroso, ve Francii Thoinot Arbeau.
Je třeba ale poznamenat, že jmenovaní teoretikové byli většinou výtečnými praktiky, pokud ne přímo tanečními mistry, kteří ze své praxe prostě něco zapsali.
Kategorie: Encyklopedie | Enc-Quattrocento